Kolik si můžu dovolit dát za auto? Pravidlo 10 % z pohledu FIRE a mé auto za 240 000 Kč
Auto je zvláštní položka rozpočtu. Většina z nás ho potřebuje, pro rodinu bývá prakticky nezbytné, ale zároveň jde o jednu z mála věcí, na které lze snadno utratit statisíce korun, aniž by to odpovídalo reálnému užitku. Proto existuje spousta pravidel, která se snaží odpovědět na jednoduchou otázku: kolik bych měl za auto vlastně utratit?
Jedno z takových pravidel, na které jsem narazil na X v příspěvku od Financial Samurai, říká, že auto by nemělo stát víc než 10 % ročního příjmu, případně 5 % čistého jmění. Zajímalo mě, jak bych na tom podle těchto pravidel byl já, a hlavně jestli by mi vůbec sedělo na rozhodnutí, které jsem udělal už před osmi lety.
Moje auto stálo polovinu ročního příjmu
V roce 2018 jsem koupil Škodu Octavii z roku 2011 za 240 000 Kč. Náš tehdejší čistý roční příjem domácnosti byl přibližně 470 000 Kč, takže auto stálo zhruba 51 % ročního příjmu. Žádné investice jsem tehdy neměl, bydleli jsme v nájmu. Podle jakéhokoliv rozumného FIRE pravidla to měl být nákup, který byl úplně mimo toto pravidlo.
Přesto bych to udělal znovu.
Nešlo totiž o rozhodnutí typu „vyděláváme 470 tisíc ročně, tak si pořídíme auto za 240 tisíc“. Auto jsem kupoval od člena rodiny, který měl možnost ho odkoupit z firmy – znal jsem tedy jeho historii, věděl jsem, že nebylo bourané, ale i to, jak o auto bylo postaráno. Cena vycházela z nabídky, kterou na auto daly autobazary, takže mi přišla férová. Zaplatil jsem částku v hotovosti a spolehlivost pro mě v tu chvíli byla důležitější než procento z příjmu.
Kolik mě auto skutečně stojí
Reálné náklady jsem si spočítal podrobně v samostatném článku o nákladech na moje auto. Při nájezdu 10 000 km ročně vychází celkové náklady na 52 004 Kč ročně, tedy 4 334 Kč měsíčně – v tom je amortizace, servis, pojištění, palivo i dálniční známka.
To je přesně důvod, proč bych při rozhodování o autě neřešil jen pořizovací cenu. Roli hraje i servis, pojištění, spotřeba a hlavně to, jak dlouho auto vlastníte.
Co říká pravidlo 10 % a 5 %
Pravidlo 10 % ročního příjmu nebo 5 % čistého jmění není žádné oficiální FIRE pravidlo, spíš orientační benchmark kolem FIRE komunity. A i tam se o něm dost diskutuje – někdo namítá, že člověk s vysokým příjmem a nízkým majetkem vyjde úplně jinak než člověk s vysokým majetkem a nízkým příjmem, jiní argumentují tím, že potřeba auta je hodně individuální.
S tím souhlasím. Přesto mi přijde užitečné jako kontrola, ne jako pravidlo.
Když si to spočítám na svých aktuálních číslech – čistý příjem domácnosti kolem 1,4 milionu Kč ročně a čisté jmění přibližně 6 milionů Kč (jak k němu docházím, popisuji v investičním ohlédnutí za rokem 2025) – vychází to takto:
| Pravidlo | Výpočet | Limit na nové auto |
|---|---|---|
| 10 % ročního příjmu | 1 400 000 × 10 % | 140 000 Kč |
| 5 % čistého jmění | 6 000 000 × 5 % | 300 000 Kč |
K oběma číslům je ale potřeba připočítat hodnotu současného auta, které bych při výměně prodal. Odhaduji ji na 100 000 Kč. Pak vychází:
- podle 10 % příjmu: 140 000 + 100 000 = 240 000 Kč
- podle 5 % jmění: 300 000 + 100 000 = 400 000 Kč
Zajímavé je, že první číslo skoro přesně odpovídá tomu, co jsem za auto zaplatil v roce 2018. Druhé pravidlo mi ale dává úplně jiný rozpočet – a právě tento rozdíl je důvod, proč bych podobná pravidla nebral jako dogma, ale jako dva okrajové body, mezi kterými se rozhoduji.
Co bych řešil jako první
Kdybych dnes auto kupoval, nezačal bych otázkou „kolik si můžu dovolit“, ale „co od auta skutečně potřebuji“. U mě by to bylo:
Velký kufr. Jsme rodina a při cestování potřebuji, aby se do auta pohodlně vešli všichni i se zavazadly.
Spolehlivost. Nechci auto, které je levné jen při nákupu a pak mě každý rok překvapí drahou opravou.
Nízké provozní náklady. Nejde jen o servis, ale i o cenu náhradních dílů, pojištění a spotřebu – u některých značek dokáže být servis výrazně dražší než u běžnějších modelů.
Stáří 1 až 3 roky. Nechci platit nejvyšší část počáteční amortizace, kterou obvykle nese první majitel, ale zároveň nechci kupovat příliš staré auto s vyšším rizikem oprav.
Teprve s takto vymezenými parametry bych se díval, co se dá koupit v rozpočtu 240 000 až 400 000 Kč.
Delší vlastnictví šetří víc než nižší cena
Tohle je podle mě z celého rozhodování nejdůležitější bod. Když koupíte auto za 300 000 Kč a po třech letech ho prodáte, platíte znovu transakční náklady, znovu absorbujete depreciaci a znovu řešíte nákup dalšího auta. Když stejné auto vlastníte deset nebo patnáct let, rozpočítáváte pořizovací cenu na mnohem delší období.
Přesně to je případ mé Octavie. Kdybych ji po třech letech prodal, dnes bych měl za sebou další dva nebo tři nákupy a prodeje. Místo toho ji mám devátým rokem a stále funguje tak, jak potřebuji.
Co kdybych tehdy koupil levnější auto
Kdybych v roce 2018 sáhl po autě za 150 000 Kč místo 240 000 Kč, zůstalo by mi 90 000 Kč navíc. Kdybych je investoval a průměrné zhodnocení bylo 7 % ročně, po osmi letech (tedy dnes) by ta částka narostla přibližně na 154 600 Kč.
To je jádro konceptu, kterému se říká náklad obětované příležitosti (opportunity cost) – peníze, které dáte za dražší auto, nejsou jen peníze, které zaplatíte. Jsou to i peníze, které už nikdy neinvestujete, a tedy i jejich budoucí výnos.
Neznamená to, že dražší auto je automaticky špatné rozhodnutí. Znamená to jen, že každá vyšší částka má svou skrytou cenu i mimo samotnou fakturu.
Ani opačný extrém nedává smysl
Z toho by se dalo usoudit, že člověk na cestě k FIRE by měl jezdit v autě za 50 000 Kč. To si nemyslím. Pokud auto používáte denně a je pro rodinu důležité, může dávat smysl zaplatit víc – stejně jako u bydlení není vždycky nejlepší volbou ta nejlevnější.
Auto za 300 000 Kč, které mi dá spolehlivost, dostatek prostoru a nízké provozní náklady na deset let, může být lepší volba než auto za 200 000 Kč, které budu měnit každé tři roky. Auto za 700 000 Kč jen kvůli výbavě a prestiži je ale z pohledu FIRE úplně jiná kategorie rozhodnutí.
Jak bych postupoval dnes
- Napsal bych si, co od auta skutečně potřebuji – velikost, bezpečnost, spolehlivost, spotřebu, servis.
- Podle toho bych vyřadil auta, která tyhle parametry nesplňují, a teprve pak řešil cenu.
- Hledal bych spíš auta stará 1 až 3 roky, ať neplatím největší část amortizace.
- Porovnal bych celkové náklady vlastnictví, ne jen pořizovací cenu.
- Do rozpočtu bych započítal hodnotu současného auta jako protihodnotu.
- Pravidlo 10 % příjmu a 5 % jmění bych použil jako kontrolu, ne jako strop.
- A hlavně bych počítal s tím, že auto budu vlastnit dlouho.
Závěr
Kdybych se na nákup z roku 2018 díval jen podle dnešních FIRE pravidel, vypadá jako agresivní rozhodnutí – 51 % ročního příjmu bez jakýchkoli investic v záloze. Jenže investování není soutěž o nejnižší cenu každého jednotlivého výdaje. Dnes auto vlastním devátým rokem, znám jeho historii, vím, co od něj čekat, a podle mých čísel mě jeho provoz nestojí nijak extrémní částku. Kdybych věděl, jak to dopadne, udělal bych stejné rozhodnutí znovu – a to je za mě lepší test než jakékoli procento z příjmu.
Jak to máte vy? Řešíte auto podle pevného rozpočtu, nebo spíš podle toho, co od něj potřebujete? Napište do komentářů.
Tento článek popisuje moji osobní zkušenost a není finančním doporučením. Použité procento zhodnocení (7 % ročně) je hypotetický předpoklad, skutečné výnosy investic se mohou lišit.
