Nejde o počet věcí, jde o jejich cenu v širším slova smyslu

Jeden z populárních minimalistických experimentů je vlastnit maximálně sto věcí. Zní to hezky, dobře se to počítá, ale mně to nedává úplně smysl. Pokud mám sto věcí, které denně používám, nežiju o nic minimalističtěji než člověk, který jich má sto padesát, ale padesát z nich se válí bez užitku.

Mnohem víc mě zajímá jiná sada otázek. Kolik prostoru ta věc zabírá. Kolik mě reálně stojí, i po nákupu. Jak často ji používám. Kolik času zabere její údržba. A co by se stalo, kdybych ji neměl.

Tohle je pro mě mnohem praktičtější definice minimalismu, než kolik kusů oblečení mám v šatníku.

Past jménem velký dům

Manifest tvrdí něco, co mi na první pohled přišlo nepřesné, ale postupně jsem se s tím ztotožnil: víc prostoru neznamená víc svobody.

Bydlíme ve vlastním domě, máme tam i půdu, a půda je z tohoto pohledu skvělý i zákeřný vynález zároveň. Kdykoliv máme něco, co nepotřebujeme, ale nechce se nám to vyhodit, stačí to odnést nahoru. „Třeba se to bude ještě hodit.“ Problém je vyřešený.

Jenže není. Jen jsme ho přesunuli o patro výš.

Čím víc prostoru máme, tím víc věcí se v něm časem objeví. Prostor sám o sobě láká věci k sobě. A stejně jako u větší investiční nemovitosti platí, že větší plocha znamená víc údržby, víc energií a víc oprav, u domu je to úplně stejné. Jen se to neprojeví v cashflow tabulce, ale v čase, který strávíme uklízením a tříděním věcí, které jsme si sami nastřádali.

Zahrada jako tichý vysavač peněz i času

Podobnou lekci jsem si prošel se zahradou, jen v ještě konkrétnější podobě. My máme naštěstí docela malý pozemek, posekat trávník zabere pár minut a nemám důvod si na to stěžovat. Ale hned po koupi domu jsme zahradu přetvářeli k vlastnímu obrazu, nová výsadba, substrát, záhony, terénní úpravy, drobné nářadí, a než jsme se nadáli, byli jsme na desítkách tisíc korun. A to mluvím o malé zahradě.

Kdybychom měli pozemek desetkrát větší, ta částka by nerostla lineárně, ale spíš skokově. Větší trávník znamená lepší sekačku, víc hnojiva, víc postřiků, případně zavlažovací systém. Větší záhony znamenají víc rostlin, víc substrátu, víc práce s pletím. A pokud si v extrémním případě na údržbu nakonec najmete zahradníka, protože vlastní čas dochází, najednou se bavíme o pravidelné měsíční položce v rozpočtu.

Zajímavé je, že podobný výpočet dělám i u jiných věcí, ale u zahrady mi trvalo dlouho, než mě to napadlo. Kolik hodin týdně vlastně na údržbu padne. U nás je to otázka pár desítek minut na sekání a zalévání, takže to skoro neřešíme. Ale znám lidi, kteří mají velký pozemek a přiznávají, že jim víkendy fakticky patří zahradě, ne odpočinku. Než si člověk pořídí větší dům s velkým pozemkem, stálo by za to sednout si a spočítat, kolik hodin týdně by tahle údržba reálně zabrala, a jestli je ochotný je takhle trávit rok co rok.

Obecně se traduje, že běžná údržba domu stojí zhruba jedno až čtyři procenta jeho hodnoty ročně, a čím větší dům a pozemek, tím blíž k horní hranici tohohle rozpětí se člověk obvykle pohybuje. Velký dům tak není jen vyšší hypotéka. Je to průběžný odtok peněz na rekonstrukce, opravy a údržbu, který nikdy úplně nekončí, a napadá mě, že podobně jako u investičních nemovitostí by se dal vlastní dům chápat jako aktivum, které si samo o sobě říká o pravidelný cashflow ven z rodinného rozpočtu.

Devadesát hrnků

Jednou jsem si doma spočítal, kolik máme hrnků na kávu a čaj. Vyšlo mi číslo, které mě samotného překvapilo, něco přes devadesát. Jsme čtyřčlenná rodina. I při velké návštěvě bychom si vystačili s patnácti.

Nikdy jsme si jich devadesát nekoupili najednou. Jeden dostaneme darem, jeden si koupíme na dovolené, jeden se nám prostě zalíbí v obchodě. Přicházejí postupně, po jednom, a člověk si ani nevšimne, že se z nich stala celá sbírka. Přesně tenhle mechanismus je podle mě jádro problému. Nejde o jedno velké rozhodnutí nakoupit spoustu věcí. Jde o stovky drobných rozhodnutí, která se sčítají.

Podobný princip jsem popisoval u konceptu tisíc korun denně, kde jde taky o to, že velké číslo se dá lépe zvládat, když ho rozdělíme na malé, srozumitelné kroky. Jenže u věcí to funguje přesně opačně. Malé kroky nás nenápadně dovedou k velkému skladu.

Podobně jsme na tom s kabely. Nekupujeme žádné závratné množství gadgetů, žádný chytrý dům plný elektroniky, a přesto máme doma šuplík, kam se kabely postupně stěhují a odkud je skoro nikdo nikdy nevytáhne. Nabíječky k telefonům, které už dávno nepoužíváme, HDMI kabely k televizi, kterou jsme vyhodili, propojovací kabely k zařízením, jejichž účel si už ani nepamatujeme. Člověk by čekal, že v domácnosti bez zvláštní záliby v technice bude pár kabelů navíc. Realita je jiná, a mám podezření, že v tomhle nejsme jako rodina žádná výjimka.

Proč to nevidíme, dokud se neodstěhujeme

Existuje čínské přísloví, které mi na tohle sedí líp než cokoliv jiného. „Pokud si myslíš, že jsi chudý, odstěhuj se.“ Teprve v tu chvíli totiž zjistíš, kolik věcí vlastně máš.

Dokud bydlíme na jednom místě roky, věci se nám rozpustí v prostoru. Hrnek v horní skříňce, kabel v šuplíku, krabice na půdě, nevidíme je jako celek, protože je vidíme pořád, každý den, a mozek si na ně zvykl stejně jako na tapetu na stěně. Teprve když je člověk musí sbalit do krabic a fyzicky přenést, zjistí, kolik toho vlastně za ta léta nastřádal.

Sami jsme si tohle nikdy takhle vyzkoušeli, když jsme jsme s manželkou kupovali dům a stěhovali jsme se z garsonky. Toto stěhování stačilo k tomu, abych pochopil, o čem to přísloví mluví. Věci, které nevidíme jako problém, protože jsou nám na očích tak dlouho, že jsme si jich přestali vůbec všímat.

Dětské hračky a oblečení, kde funguje cirkulace

U dvou malých dětí je tenhle problém ještě výraznější. Narozeniny, svátky, Vánoce, a najednou máme doma desítky nových hraček, o které vlastně děti kolikrát ani nestojí.

Snažíme se proto držet jednoduché pravidlo. Kromě oslav dětem hračky nekupujeme sami. Ne proto, že bychom jim chtěli něco odpírat, ale protože máme pocit, že jich mají dost. Přesto se herna pořád nebezpečně plní a rozhodně to není vyhraná bitva.

U oblečení naopak funguje něco, co beru jako jeden z nejpraktičtějších principů minimalismu vůbec, a to nechat věci cirkulovat. Spoustu oblečení dostáváme od přátel, jejichž děti z něj vyrostly, a co přeroste naše, posíláme dál nebo prodáváme na Vinted. Detailně jsem to rozepisoval v článku o skutečných výdajích na dvě děti, kde tenhle oběh tvoří jednu z hlavních položek, díky které nám náklady na oblečení zůstávají nízké.

Věc nemusí mít jednoho majitele od začátku do konce. A to je možná jednodušší cesta k minimalismu než snaha nekupovat vůbec nic.

Cena za nošení, ne cena na cedulce

U oblečení mě kdysi zaujala jedna jednoduchá myšlenka, která se dá spočítat stejně snadno jako yield u investiční nemovitosti. Vezmete cenu kusu oblečení a vydělíte ji počtem, kolikrát jste ho reálně měli na sobě. Vyjde vám cena za jedno nošení, a ta se často výrazně liší od ceny na cedulce.

Triko za patnáct set korun, které nosíte stokrát, vychází na patnáct korun za nošení. Triko za tři sta korun, které vás po pátém praní přestane bavit a skončí v šuplíku, vychází na šedesát korun za nošení, i když bylo pětkrát levnější na nákupu. Levná věc tak může být paradoxně dražší než ta, co na první pohled vypadá jako zbytečný luxus.

Sám jsem v tomhle spíš opak nadšeného nakupujícího. Nákupy oblečení nemám rád, netrávím u nich čas ani energii, a upřímně, můj šatník se mění hlavně díky manželce, která má mnohem lepší přehled o tom, co mi vlastně chybí a co už dosloužilo. Beru to jako rozumné rozdělení práce, ona v tomhle rozhoduje líp a rychleji, než bych to zvládl sám. Ale i tak mi princip ceny za nošení dává smysl, hlavně u věcí, kde jasně vidím, že je používám pořád dokola, třeba u fotbalových kopaček nebo bot na běžné nošení. Tam se vyplatí dát více peněz na začátku, protože se to vrátí v tom, kolikrát to nakonec skutečně obujete.

Knihy jsem si nechal jako výjimku

U knih jsem paradoxně méně minimalistický. Čtečku jsem si nikdy pořádně neoblíbil a klasické knihy mám rád i jako fyzický předmět. Zároveň jsem si ale vytvořil vlastní filtr. V knihovně nechávám jen knihy, které mi něco daly, ke kterým se chci vracet, nebo které bych s klidem půjčil někomu dalšímu. Pokud vím, že knihu už neotevřu a moc mě nebavila, jde pryč, obvykle přes Knihobot.

Nejde o to vlastnit nulu knih. Jde o to, aby knihovna nebyla sklad přečteného, ale sbírka věcí, které mají skutečnou hodnotu.

Věci s emoční hodnotou jsou jiná kategorie

Tady minimalismus začíná bolet. Ne všechno doma má ekonomickou nebo praktickou hodnotu. Dárek, suvenýr, věc po někom blízkém, něco, co připomíná konkrétní období života. Zbavit se takové věci není totéž jako zbavit se vzpomínky, a přiznávám, že v tomhle s manželkou občas nesouhlasíme.

Snažím se sám sebe ptát, jestli si věc chci nechat kvůli tomu, co představuje, nebo protože ji reálně potřebuju. Nemusíme vyhodit všechno. Ale ne každá vzpomínka musí mít vlastní fyzický předmět, který zabírá místo v šuplíku dalších dvacet let.

Náklad, který nekončí u nákupní ceny

Když si koupím věc za pět tisíc korun, skutečný náklad není jen těch pět tisíc. Věc potřebuje prostor, někdy údržbu nebo opravu, občas příslušenství, které si vynutí koupi dalších věcí. Nový přístroj si vyžádá kabel, stojan, pouzdro, náhradní baterii, a jedna položka v rozpočtu se rozroste na pět.

Tohle je přesně ten typ nákladu, který se v běžném rodinném rozpočtu snadno ztratí. V našem Personal Finance Trackeru sleduju výdaje po kategoriích, ale i tak jsem si teprve při psaní tohoto článku uvědomil, kolik drobných nákupů vlastně vzniká jako důsledek jiného nákupu, ne jako samostatné rozhodnutí.

Věci nezabírají jen prostor, zabírají i kapacitu v hlavě

Nejmíň hmatatelný náklad je ale podle mě ten, který se vůbec nedá vyčíslit v korunách. Každá věc, kterou doma máme a nepoužíváme, si podle mě bere kousek naší pozornosti, i když si to člověk neuvědomí.

Otevřu skříň a vidím krabici s věcmi, které bych měl vytřídit. Neudělám to, zavřu skříň a jdu dál. Ale ta myšlenka nezmizí úplně. Občas se mi znovu vybaví, když hledám něco jiného, když otvírám tu samou skříň, když si vzpomenu, že bych to už fakt měl vyřešit. Není to nic dramatického, spíš takový malý mentální dluh, který se ale sčítá se všemi ostatními podobnými dluhy po celém domě.

Čím víc věcí, u kterých v hlavě přemýšlím, že bych s nimi měl něco udělat, tím víc kapacity mi zbývá na věci, na kterých mi skutečně záleží. A tohle podle mě minimalismus nabízí jako jednu z největších výhod, není to jen uklizenější dům, je to i o kousek méně věcí, které nám nenápadně běží na pozadí hlavy, aniž bychom si to většinu času vůbec uvědomovali.

Nakupování nebylo nikdy jednodušší, a to je problém

Dřív člověk musel pro věc fyzicky do obchodu. Dnes stačí telefon a dva kliky. K tomu nás skoro nepřetržitě obklopují reklamy, na Instagramu, na YouTube, v e-mailech, a všechny nám v podstatě říkají to samé. Něco vám chybí, kupte si to, budete spokojenější.

Minimalismus je proto dnes podle mě paradoxně těžší než dřív. Ne proto, že bychom potřebovali méně věcí než naši rodiče, ale proto, že jsme vystaveni mnohem větší dávce podnětů, které nás přesvědčují o opaku.

Minimalismus není zákaz nakupování

Nechci se dostat do bodu, kdy z minimalismu udělám další sadu pravidel, která musím dodržovat za každou cenu. Nechci mít přesně sto věcí. Nechci se věcí zbavovat jen kvůli tomu, abych měl méně věcí, protože to je pořád jen měření špatné metriky.

Před nákupem si radši kladu jednodušší otázku. Kdybych tuhle věc dnes neměl, chtěl bych za ni opravdu utratit peníze? A po nějaké době ještě jednu, jestli ji používám dost na to, aby mi vůbec stála za místo, které zabírá.

Kde se minimalismus potkává s FIRE

Tohle je pro mě nejzajímavější část celého tématu. FIRE není jen o tom, kolik peněz vydělám nebo investuju. Je to stejnou měrou o tom, kolik peněz vůbec potřebuju k životu, který mi dává smysl.

Pokud zvýším výdaje, potřebuju větší portfolio. Pokud potřebuju větší portfolio, musím déle pracovat nebo víc odkládat. Ale pokud dokážu snížit množství věcí, které ke spokojenému životu skutečně potřebuju, moje cílové FIRE číslo se automaticky zmenší. Přesně proto jsem se docela nedávno pouštěl i do otázky, jak velkou finanční rezervu vlastně reálně potřebuji, a došel jsem k podobnému závěru, že univerzální číslo neexistuje, existuje jen otázka, co konkrétně mé rodině dává smysl.

Když se na to podívám čistě matematicky přes pravidlo čtyř procent, které používám i ve svém FIRE forecastu, efekt je dvojnásobný. Pokud dokážu trvale snížit měsíční výdaje o tisíc korun, znamená to dvanáct tisíc korun ročně méně, které potřebuji pokrýt z portfolia. A protože si na tuhle částku podle pravidla čtyř procent potřebuji naspořit pětadvacetinásobek, moje cílové FIRE číslo se sníží o tři sta tisíc korun. Jedno vyřazené předplatné, jedna zbytečná investice do věci, kterou nepoužívám, jedna položka, kterou přestanu kupovat ze zvyku, se tak v čísle na konci cesty projeví mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. A funguje to oběma směry, každý nový trvalý výdaj naopak cílové číslo stejným způsobem zvětšuje.

Minimalismus tak není jen o uklizeném domě. Je to potenciálně finanční strategie, jen se o ní obvykle mluví jinými slovy.

Můj vlastní filtr

Když se dívám na věci doma, ptám se postupně na pár otázek. Používáme to vůbec? Jak často? Kolik prostoru to zabírá? Kolik času a energie to vyžaduje na údržbu. Koupil bych si to znovu, kdybych to teď neměl? Má to pro mě skutečnou emoční hodnotu? A nemohl by to využít někdo jiný líp než my?

Není to dokonalý systém a stejně nám doma pořád leží věci, u kterých bych na tyhle otázky odpovídal špatně. Ale aspoň mám rámec, díky kterému občas skutečně něco vytřídím, místo abych to jen přesunul na půdu.

Mé nákupy do domácnosti tento rok

Výdaj	Částka
Sálové boty	748 Kč
Alza – baterie + kešu	500 Kč
Podložka na pečení	700 Kč
Kolo – dcera	5 500 Kč
Povlečení	567 Kč
Nové kopačky	500 Kč
Celkem	8 515 Kč

Když se podívám na letošní rok a projedu si to přes vlastní filtr, docela se mi ulevilo. Sálovky za 748 Kč už jsem měl na sobě xkrát, nové kopačky za 500 Kč ze Zaalando lounge mají za sebou první zápasy a plánuji s nimi odehrát celou sezonu. Nabíjecí baterie e z Alzy za 500 Kč jsem potřeboval reálně, protože hraček na baterie máme mraky. Podložka na pečení za 700 Kč byla přáním mé ženy a reálně ji v kuchyni používá. Nové povlečení za 567 Kč je také spíš obnova než rozmar.

Jediná větší položka je tak kolo pro dceru za 5 500 Kč (z druhé ruky), ale to zase spadá do kategorie věcí, kterou používáme a mám radost když dceru baví jezdit skoro denně. Když si to sečtu, je to dohromady necelých devět tisíc za celý rok, a u žádné z těch věcí bych si nedokázal odpovědět, že ji nepoužíváme nebo že bych ji koupit znovu nechtěl. Přesně tohle mám na mysli, když říkám, že minimalismus není o tom nekupovat nic. Je o tom, kupovat věci, které projdou vlastním testem, a letos se mi to dle mě docela daří.

Nejde o to mít méně, jde o to méně obsluhovat

Nejsilnější myšlenka celého manifestu pro mě nakonec nebyla o věcech, ale o svobodě volby. Pokud musím většinu života pracovat, abych zaplatil dům, auto a životní styl, který jsem si postupně nastřádal, stojí za to se zeptat, jestli ty věci vlastním já, nebo jestli vlastní ony mě.

Možná tedy nejde o to mít doma co nejméně věcí. Jde spíš o to, aby nám naše věci zabíraly co nejméně z toho, co bychom raději věnovali něčemu jinému, ať už je to čas s rodinou, nebo o pár let kratší cesta k finanční nezávislosti.

Jak to máte vy? Máte doma svou vlastní verzi devadesáti hrnků, a jaký filtr používáte, když se rozhodujete, co si nechat a čeho se zbavit? Napište mi do komentářů, zajímá mě, jestli tenhle boj svádí i jiné rodiny.