Hranice není v procentech

Někdo může investovat polovinu příjmu a přitom žít naplno, protože vydělává dost na to, že i ta zbývající polovina pokryje všechno, na čem mu záleží. Naopak někdo jiný může investovat jen 15 procent, a přesto si odpírat dovolenou, kterou by si skutečně užil, zůstávat v práci, kterou nesnáší, jen kvůli vyššímu platu, nebo odkládat vztahy a rodinu, protože si nejdřív musí „zajistit budoucnost“.

Technicky šetří míň než já. Přesto obětuje víc.

Hranici bych proto nehledal v tom, kolik procent příjmu člověk investuje. Hledal bych ji v jiné otázce. Odpírám si dnes něco, co skutečně chci, jen proto, abych se co nejrychleji dostal k nějakému číslu? Pokud ano, je dobré se zastavit. Pokud ne, nejde o obětování přítomnosti, ale o vědomé rozdělení zdrojů mezi dnešek a budoucnost.

Otázka, kterou si kladu místo procent

Když si tuhle otázku aplikuji na sebe, obvyklá odpověď je jednoduchá. Po práci většinou hned s dětmi vyrážíme ven, na kole na hřiště, nebo jen před dům, kde s dcerou zkoušíme tenis a se synem kopeme do míče. S dětmi tedy momentálně maximalizuji čas s nimi strávený a vím, že při zpětném ohledu za pár let budu mít svědomí čisté.

Co se týče společně stráveného času s celou rodinou, letos jsme byli lyžovat v Itálii, na chalupě s přáteli v Orlických horách, u moře v Řecku, na chalupě v Krkonoších, a na podzim se chystáme ještě někam vyrazit. Podrobně jsem to i s čísly rozepsal v článku o cestování na cestě k FIRE. V tomto směru tedy také nemám pocit, že bychom něco obětovali budoucnosti. Co se týče mých koníčků, aktivně hraji fotbal, bez kterého bych si nedokázal představit svůj aktivní život a nedokázal bych si ho odepřít, ani kdyby mi to mělo zrychlit cestu k FIRE o rok. (naštěstí fotbal je spíše otázkou času než peněz). V současnosti se dostanu na hřiště několikrát za týden, takže i zde jsem maximálně spokojen.

Tyto otázky stráveného času nemají být ale jen o tom, jestli bych chtěl utrácet víc. Protikladem FIRE totiž nemusí být vyšší spotřeba. Může to být pracovat už dnes méně, vzít si neplacené volno, cestovat pomaleji místo levněji, koupit si víc pohodlí tím, že něco delegujete, nebo dělat práci, která vydělává míň, ale baví víc. Když se ptám sám sebe tímhle širším způsobem, odpověď zůstává podobná. Práci mám z velké části z domova, mám v ní slušnou autonomii a čas se sportem ani s dětmi si nekrátím kvůli tomu, abych dřív dosáhl čísla v Excelu.

Riziko, že si to jen racionalizuji

Tady bych se ale rád zastavil, protože tahle odpověď je až podezřele hladká. Jak vlastně poznám, že něco neobětuji, když jsem si na současnou úroveň života jednoduše zvykl? Člověk, který investuje polovinu příjmu a žije v extrémním provizoriu, by mi na stejnou otázku pravděpodobně taky odpověděl, že netrpí, protože se svým omezením přizpůsobil.

Nemám na tohle stoprocentní odpověď. Jediné, co mi dává alespoň částečnou jistotu, je to, že když si zkusím představit konkrétní věc, kterou bych dnes chtěl dělat, ale nedělám ji kvůli rychlosti k FIRE, žádnou takovou nenajdu. To ale neznamená, že žádná neexistuje, jen že ji teď nevidím.

Co si ale ověřit dokážu, je, jestli část té svobody, o kterou mi jde, už dnes reálně žiji, nebo jestli na ni jen čekám.

Zároveň si musím hlídat ještě jednu věc. Obětování peněz není totéž co obětování času nebo mentální kapacity. Člověk může mít pocit, že nic neobětuje, protože má dovolené, sportuje a tráví čas s dětmi, a přesto zůstává v práci o rok déle, než by chtěl, jen kvůli vyššímu příjmu, nezkouší méně placenou, ale zajímavější práci, nebo věnuje kus hlavy neustálému optimalizování financí místo toho, aby si od nich na chvíli odpočinul. Toto je slepé místo, které stojí za hlídání, ne proto, že bych si byl jistý, že u sebe něco takového dělám, ale protože přesně tudy se obětování přítomnosti umí propašovat i k lidem, kteří na první pohled nic neobětují.

Dvě různé motivace k FIRE

Když se nad tím zamýšlím dál, přijde mi, že existují dvě dost odlišné výchozí pozice. První zní zhruba takto. Nesnáším svůj současný život, a proto musím patnáct let extrémně šetřit, abych z něj unikl. Druhá zní jinak. Můj život je dnes dobrý, ale chci si zajistit, aby moje budoucí rozhodnutí nebyla diktována penězi.

Myslím si, že jsem blíž té druhé variantě, ale i toto beru s rezervou. Kdybych byl v té první, pravděpodobně bych si to sám nepřiznal, a přesně proto to nemůžu použít jako definitivní důkaz.

FIRE by neměl být první okamžik svobody

Tohle je podle mě nejdůležitější rozdíl. Pokud si člověk říká, že bude mít čas na děti až po dosažení FIRE, že začne cestovat až potom, nebo že si dovolí dělat práci, která ho baví, až bude mít dostatečné portfolio, pak si skutečně odložil život do budoucnosti. FIRE se v tu chvíli stává první branou ke svobodě, ne jejím rozšířením.

U mě to funguje opačně. Čas s dětmi, sport, cestování i kontrola nad tím, kolik hodin týdně pracuji, jsou věci, které mám z velké části už teď. FIRE portfolio v tomto případě není podmínkou toho, abych mohl začít žít svobodně. Je to pojistka, která má zajistit, že tahle svoboda vydrží i v situacích, které dnes nedokážu předvídat, ať už jde o ztrátu práce, nemoc, nebo změny na trhu práce kvůli umělé inteligenci, o kterých jsem psal jinde.

Souvisí s tím i argument, že budoucnost nemusí nikdy přijít. Beru ho vážně, a právě proto nemám potřebu maximalizovat rychlost dosažení FIRE za každou cenu. Teoreticky bych mohl investovat víc, ale znamenalo by to hledat úspory v oblastech, které dnes považuji za důležité. A přesně tam bych začal mít pocit, že budoucnosti dávám přednost před přítomností.

Stejná logika platí i u dětí. Čas, který s nimi teď trávím, se nevrátí bez ohledu na to, jestli mám finanční plán nebo ne. Rodiče bez FIRE plánu mají se svými malými dětmi také jen omezený čas, jenom z jiných důvodů, dojíždění, přesčasy, únava. FIRE tady není unikátní hrozbou pro rodinný čas, spíš naopak. Kolik nás reálně stojí dvě malé děti a jak to promítám do rozpočtu, jsem podrobně počítal v samostatném článku.

Kde by víc peněz přece jen něco zlepšilo

Aby to nevyznělo, že mám všechno vyřešené k dokonalosti, neznamená ten předchozí test, že neexistují oblasti, kde by víc peněz přineslo určité zlepšení. Jednou z nich je jídlo. Víc masa z lokálních farem, více bio potravin, obecně kvalitnější suroviny. Částečně to řešíme, máme zdroj domácích vajec, od rodiny dost domácí zeleniny a u masa kupujeme spíše v řeznictví než v běžném supermarketu, ale vím, že bychom mohli jít dál a částečně se již tímto směrem začínáme vydávat.

Nejde o žádnou existenční oběť a nenazýval bych to obětováním přítomnosti. Je to jen vědomé rozhodnutí, kam v tuhle chvíli prioritizovat peníze, ne oblast, kterou bych si nemohl dovolit řešit lépe. Zatím mi to za daných priorit nepřijde jako místo, kam chci přesouvat víc zdrojů, ale je fér to přiznat, místo abych tvrdil, že jsem všude přesně na hranici, kde další peníze už nic nezmění.

Závěr

FIRE samo o sobě není ani obětování přítomnosti, ani záruka lepší budoucnosti. Je to jen nástroj. Špatně nastavený vás může dovést k tomu, že roky žijete život, který vás nebaví, abyste jednou mohli žít jiný. Dobře nastavený vám naopak umožní žít dobře už dnes a zároveň si kupovat víc možností do budoucna.

Nejlepší kontrolní otázka, kterou jsem si po tomhle zamyšlení odnesl, zní asi takto. Kdybych věděl, že svého FIRE čísla nikdy nedosáhnu, litoval bych způsobu, jakým žiji dnes? Za sebe si po dlouhém přemýšlení odpovídám, že ne. Neznamená to, že mám svůj přístup jednou provždy správně nastavený, jen že v tuto chvíli mám pocit, že budoucí svobodu nekupuji za cenu života, který bych dnes nechtěl žít. A možná je právě tato otázka důležitější než samotné FIRE číslo.